rozlišujeme tři základní řezy kmenem a jim příslušné plochy, na kterých se jeví uspořádání jednotlivých makroskopických znaků odlišně, a na kterých hodnotíme stavbu dřeva. Je to příčný řez, radiální řez a tangenciální řez

z hlediska makroskopického popisu stavby dřeva bělí chápeme světlejší obvodovou zónu kmene, která je barevně odlišitelná od většinou tmavšího jádra. Dalším hodnoceným znakem běli, který je často druhově specifický, je její šířka, případně náhlost přechodu mezi jádrem a bělí

typ stavebních elementů dřeva, které se vyskytují výhradně u listnatých dřev. Na úrovni makrostruktury se častěji používá ekvivalentní termín póry. Podle velikosti, tj. rozlišitelnosti pouhým okem, se člení na makrocévy a mikrocévy

pletivo tvořené parenchymatickými buňkami, označované často jako (biologický) střed kmene, kolem kterého se následně ukládají jednotlivé letokruhy. Průměr dřeně u většiny dřevin je velmi malý (1-2 mm), pro některé druhy je však typická naopak mohutná dřeň. Na příčném řezu má většinou oválný tvar. Jsou však dřeviny, u kterých má dřeň na průřezu tvar trojúhelníku, pětiúhelníku nebo hvězdicovitý tvar. Pletivo dřeně je poměrně měkké a kompaktní, jsou však i druhy, u kterých se vyskytuje přehrádkovaná dřeň. Dření prochází radiální řez

seskupení parenchymatických buněk probíhající v kmeni v radiálním směru, tj. směrem od dřeně ke kůře. Na každém z anatomických řezů se jeví jinak. Důležitým rozlišovacím znakem je jejich viditelnost na jednotlivých anatomických řezech. Rozlišujeme proto dřeviny, u kterých lze z běžné pozorovací vzdálenosti snadno spatřit dřeňové paprsky na všech třech anatomických řezech, pouze na radiálním řezu nebo nejsou viditelné na žádném z řezů

dřeňové paprsky, které vznikly nahloučením velkého množství drobných dřeňových paprsků, které by nebyly za běžných okolností patrné (pouze mikroskopicky). Takto mohutné seskupení jsou dobře patrné na všech anatomických řezech

nejčastěji v podobě tmavých, různě dlouhých, čar nebo plošek, výrazně barevně odlišených od okolního dřeva, viditelné na všech řezech. Jsou charakteristické pro určité druhy. Na rozdíl od dřeňových paprsků není jejich vzhled podstatně ovlivněn řezem. Vzhledem k podstatě jejich vzniku se navíc jedná pouze o lokální záležitost, omezenou vždy jen na jeden letokruh

na průřezu kmenem lze vylišit dvě různě zbarvené zóny, tmavší středovou (jádro) a světlejší obvodovou (běl)

na průřezu kmenem lze vylišit jen jednu barevnou zónu

na průřezu kmenem lze vylišit dvě různě zbarvené zóny jen v čerstvém stavu, po určité časové období po pokácení stromu. Kdy bělová zóna se jeví barevně odlišná (tmavší), díky vyššímu obsahu vlhkosti, ve srovnání se středovou zónou vyzrálého dřeva. Po snížení vlhkosti barevný rozdíl miz

doplňkový znak při identifikaci dřeva. Nejedná se o exaktní měření pomocí váhy, ale o kvalifikovaný odhad ve smyslu zatřídění dřeva do jedné z kategorií „lehké dřevo - středně těžké dřevo – těžké dřevo“

z hlediska makroskopického popisu dřev jádrem chápeme tmavší středovou zónu kmene, která je barevně odlišitelná od většinou světlejší běli. Analogicky s bělí se u jádra dále hodnotí jeho šířka, případně náhlost jeho přechodu do běli

část letokruhu, která se vytváří na začátku vegetačního období. V případě jehličnanů se jedná o světlejší, a většinou širší, část letokruhů. U listnatých kruhovitě pórovitých dřev je to zóna makropórů u hranice letokruhů. U listnatých roztroušeně pórovitých dřev nelze vymezit. Důležitým znakem pro jehličnatá dřeva je náhlost přechodu mezi jarním a letním dřevem

zde chápáno jako dřevo jehličnatých dřevin (Gymnospermae), vykazující jisté charakteristické znaky, které umožňují jeho odlišení od listnáčů. Je to především jednodušší stavba. Letokruhy jsou poměrně výrazné, s dobře odlišitelným světlým jarním dřevem a tmavým letním dřevem. Dřeňové paprsky nejsou makroskopicky rozlišitelné. Nevyskytují se póry. Mohou se vyskytovat pryskyřičné kanálky. Textura je většinou rovnovlákná

viz jehličnany

druh dýhy se zvláštní texturou, velice dekorativní a vyhledávaný zejména v nábytkářství. Nejedná se o druhově specifický znak, ale o technologii výroby dýhy z určité části kmene. Jsou však dřeviny, které jsou cíleně vyhledávány a zpracovávány pro svůj atraktivní vzhled

viz listnaté dřeviny s kruhovitě pórovitou stavbou

část letokruhu, která se vytváří v druhé části vegetačního období. V případě jehličnanů se jedná o tmavší, a většinou užší, část letokruhů. U kruhovitě pórovitých listnatých dřev je to zóna mikropórů, které nejsou LEXIKON DŘEVA 54většinou pouhým okem patrné, případně lze identifikovat charakteristická seskupení mikropórů. U listnatých roztroušeně pórovitých dřev nelze vymezit. Důležitým znakem pro jehličnatá dřeva je náhlost přechodu mezi jarním a letním dřevem

přírůst dřeva vytvořený během jednoho vegetačního období. Skládá se z jarního a letního dřeva, které buď lze, nebo nelze od sebe odlišit, s čímž souvisí i výraznost hranice letokruhů. Hranice letokruhů je dobře patrná u všech jehličnanů a kruhovitě pórovitých listnáčů. U roztroušeně pórovitých listnáčů méně výrazná. Na příčném řezu kmenem mají tvar kružnic (s dření uprostřed), u některých dřevin však mohou být zvlněné. Na radiálním řezu mají tvar rovnoběžných čar, na tangenciálním řezu obvykle tvar parabol (fládr)

zde chápáno jako dřevo listnatých dřevin (Angiospermae), vykazující jisté charakteristické znaky, které umožňují jeho odlišení od jehličnanů. Je to především složitější stavba, kdy jsou často makroskopicky patrné dřeňové paprsky, póry nebo dřeňové skvrny, případně další znaky. Výraznost letokruhů, a tedy odlišitelnost jarního a letního dřeva, je dána určena stavbou letokruhu z pohledu kruhovité nebo roztroušené pórovitosti. Složitost stavby se často projevuje i v mnohem zajímavější a pestřejší textuře

viz listnáč

vyskytují se póry dvou různých velikostí – makropóry a mikropóry. Makropóry jsou soustředěny do jarního dřeva k hranici letokruhu, mikropóry jsou rozptýleny v letním dřevu, případně vytvářejí charakteristická seskupení

vyskytují se pouze cévy jedné velikosti (buď pouze makropóry, nebo pouze mikropóry) rozptýlené přes celý letokruh

lze chápat jako přechodovou skupinu mezi předchozími dvěmi skupinami. A to ve smyslu, že buď se v letokruhu nachází cévy odlišných průměrů (ořech), nebo dochází k nahloučení cév u hranice letokruhu (třešeň, švestka, broskev). Nelze však zaměnit s kruhovitě pórovitými dřevinami, neboť v prvním případě chybí uspořádání velkých cév u hranice letokruhu, v druhém případě se v letokruhu nevyskytují cévy výrazně odlišné velikosti

viz makropóry

póry, které jsou díky svému velkému průměru patrné pouhým okem. Na příčném řezu v podobě drobných otvorů. Na podélných řezech v podobě hlubokých rýh

viz mikropóry

póry, které nejsou, díky svému malému průměru, rozlišitelné pouhým okem. Viditelné však mohou být seskupení mikropórů (například u listnatých dřevin s kruhovitě pórovitou stavbou)

zarostlé drobné adventivní pupeny nebo malé suky. Dávají vznik očkové textuře, která zvyšuje atraktivnost vzhledu některých, za běžných okolností fádních, dřev

jakýkoliv řez vedený rovnoběžně s vertikální osou kmene. Patří sem jak řez radiální, tak řez tangenciální, tak i jakýkoliv řez přechodový mezi těmito dvěma řezy

viz cévy

lokální zvýšení obsahu pryskyřice následkem poranění, spojené se změnou barvy a dalších vlastností dřeva. Postihuje jehličnaté dřeviny s pryskyřičnými kanálky, především borovici

systém vertikálních a horizontálních kanálků rozvádějících ve dřevě pryskyřici. Makroskopicky jsou viditelné pouze vertikální kanálky. V případě našich dřev se jedná o záležitost pouze některých jehličnanů. Jedná se o znak, který je často na hranici viditelnosti. V závislosti na velikosti jsou pak kanálky na příčném řezu patrné jako světlé tečky, nejčastěji v letním dřevu. Mnohem lépe jsou identifikovatelné na podélných řezech, jako drobné krátké tmavé (v jarním dřevu) nebo světlé (v letním dřevu) čáry. Na přítomnost pryskyřičných kanálků lze snadno nepřímo usoudit na základě výskytu smolníků nebo prosmolu

řez vedený kolmo k vertikální ose kmene. Kresba, která se objeví na vzniklé ploše, má tvar soustředných kružnic s dření uprostřed. V případě malých vzorků dřev se jedná o výseč těchto kružnic

řez vedený rovnoběžně s vertikální osou kmene. Prochází středem kmene – dření. Kresba, která se objeví na vzniklé ploše, má tvar rovnoběžných čar. V případě malých vzorků, tam kde není možno přesně lokalizovat pozici dřeně, je radiální řez určen jako řez vedený kolmo k letokruhům (z pohledu příčného řezu)

dřevo smrku, případně jedle, charakteristické pravidelnou stavbou letokruhů. Především jejich šířkou a podílem letního dřeva, případně dalšími parametry, které dříví dávají unikátní akustické vlastnosti, využívané při výrobě hudebních nástrojů

viz listnaté dřeviny s roztroušeně pórovitou stavbou

drobné dutiny ve dřevě jehličnanů vyplněné pryskyřicí. Vyskytují se u dřevin charakteristických přítomností pryskyřičných kanálků

řez vedený rovnoběžně s vertikální osou kmene. Na rozdíl od radiálního řezu ale neprochází středem kmene, a je veden v libovolné vzdálenosti mimo dřeň. Kresba, která se objeví na vzniklé ploše, má většinou tvar parabol (fládr). V případě malých vzorků, tam kde není možné přesně lokalizovat pozici dřeně, je tangenciální řez určen jako řez vedený rovnoběžně s letokruhy (z pohledu příčného řezu)

vzhled jednotlivých makroskopických znaků a způsob jejich uspořádání na dané ploše dřeva. Kresba, která se objeví na povrchu, závisí do značné míry na anatomickém řezu a na dřevině

neboli cévice. Druh buněk vláknitého tvaru. Tvoří převážnou část jehličnatého dřeva. V mnohem menší míře se podílí i na stavbě listnatého dřeva

podobně jako v případě hmotnosti doplňkový znak při identifikaci dřeva. Opět se nejedná o exaktní měření pomocí přístrojů, ale subjektivní zatřídění dřeva do jedné z kategorií „měkké dřevo - středně tvrdé dřevo – tvrdé dřevo“. Obvykle na základě vrypu nehtem

označované také jako světlé jádro. Středová část kmene některých dřevin, odlišitelná od běli pouze určitou dobu po pokácení, kdy běl díky jiné vlhkosti vykazuje i jinou barvu. Po vyrovnání vlhkostí nelze rozlišit od běli

nepřirozené zbarvení dřeva běli do modra jako následek činnosti dřevozbarvujících hub. Poměrně časté u borovice, může však postihnout běl i dalších dřevin

termín pro dřeňové paprsky výlučně na radiálním řezu. Označení vychází především z jejich schopností odrážet dopadající světlo, na rozdíl od okolního dřeva